5. den: Rumunsko
5. den: Rumunsko
27. 6. Kišiněv - Silistra 511 km
Rumunsko - země opuštěných továren
Z Kišiněva vyrážíme brzy ráno směr Rumunsko. Cestou budeme projíždět Gagauzii.
Vjíždíme do Gagauzie.
První snahou o emancipaci gagauzského národa bylo vyhlášení Komratské republiky 6. ledna 1906. Povstání potlačila během týdne carská vojska. Další snahy se objevují v období společenského uvolnění v Sovětském svazu během perestrojky na konci osmdesátých let dvacátého století. Vzniklo několik hnutí, z nichž největšího významu dosáhlo Gagauz halki (Gagauzský lid), požadující autonomii v rámci Moldavské sovětské socialistické republiky. Jelikož na tyto požadavky reagovala kišiněvská vláda Moldavské SSR zamítavě, došlo 11. listopadu 1989 k jednostrannému vyhlášení Gagauzské autonomní sovětské socialistické republiky v rámci Moldavské SSR.
Kišiněv označil tento akt jako protiústavní, což vedlo k vyhlášení suverénní Gagauzské sovětské socialistické republiky v rámci SSSR dne 19. srpna 1990. 1. prosince téhož roku byl zvolen první prezident státu Stepan Topal, který se zasloužil o založení gagauzské Národní univerzity v Komratu. Po následující dva roky probíhaly menší ozbrojené roztržky mezi moldavskými a gagauzskými silami posílenými o dva tisíce dobrovolníků z Podněstří, kteří se na gagauzské území dostávali přes ukrajinskou Oděskou oblast. K většímu konfliktu nedošlo, protože Moldavsko soustředilo většinu svých sil do konfliktu v Podněstří. Roku 1992 začala jednání mezi gagauzskými představiteli a moldavským prezidentem Mirceou Snegurem, která vedla roku 1994 k mírovému vyřešení sporu. 23. prosince 1994 přijal moldavský parlament Zákon o zvláštním statusu Gagauzie, kterým jí byla zaručena autonomie. Definitivní hranice Gagauzské autonomní oblasti byly stanoveny referendem v jednotlivých obcích o rok později.
V Gagauzii jsme najednou úplně v jiném světě, Comrat, hlavní město Gagauzie, projíždíme po luxusní silnici. Za Comratem odbočujeme na město Cahul, které leží asi 10 kilometrů od rumunských hranic.
Odbočka na českou
vesnici Holubinka.
Cestou odbočujeme do české vesnice v Moldávii - Holuboaia - Holubinka, která byla založena v 80. letech 19. století Čechy z ukrajinského Čechohradu. Protože na Ukrajině bylo málo půdy vhodné k pěstování plodin, přemístilo se 153 migrantů do tehdejší Besarábie, kde založili vesnici Novohrad. V roce 1912 se vesnice přejmenovala na Holuboje (znamemá holubice či modré). Od roku 1934 zde fungovala škola, kde se vyučovalo česky. Za Sovětského svazu prožívala Holubinka rozvoj, po osamostatnění Moldavska úpadek. Tak tomu je i teď. Větší díru byste sotva hledali. Je to doopravdy hodně chudá vesnice. Není zde vodovod (každý dům má vlastní studnu s rumpálem) ani kanalizace. Česky se zde dá stále domluvit, hlavně se staršími ročníky, ale mládež okolo 20 let vám už nerozumí.
Dům starosty Holubinky.
Na hranicích je to zase otázka několika minut a jsme opět v EU - v Rumunsku. A je tu i první keš a hned STF, které tu na nás čekalo pomalu rok, od FTF.
.
Poblíž města Targu Bujor zkoušíme pokus o FTF na další keši, bohužel hlásíme DNF. Místo jsme našli, ale keš je pryč. Pomalu roční čekání na FTFkaře prostě nevydržela.
Zde měla být.
Zbylo tam pouze torzo.
Poblíž města Galati, kde začíná delta Dunaje, nalézáme hned dvě keše.
Ottík5 loguje.
Ottík6 fotí.
Slepé rameno Dunaje
a spousta komárů.
Za městem Braila najíždíme opět na velice kvalitní mezinárodní silnici a směřujeme přes město Slobozia do Calarasi. I Rumunsko má speciální značku, tentokrát na omezní rychlosti v obci.
Cestou do Calarasi míjíme spoustu opuštěných továrních komplexů.
Cesta Rumunskem je velmi dobře značená.
Po projetí městem Calarasi přijíždíme k trajektu přes Dunaj, který je zde přes dva kilometry široký.
Město na druhém břehu je už bulharská Silistra.
Na trajektu.
Hraniční plot mezi Rumunskem
a Bulharskem.