10 den: Řecko - Makedonie
10. den: Řecko - Makedonie 
2. 7. Canakkale - Gallipoli - Soluň - Skopje 750 km
Řecko - země, kde potkáte hovězí dobytek na dálnici
Makedonie - země, kam ještě euro nedorazilo a dlouho nedorazí
Další den nás čeká jeden z nejdelších přejezdů na celé naší geoexpedici, 750 kilometrů. Vracíme se do Evropy, jak jinak než opět trajektem přes průliv Dardanely, čeká nás návštěva vyloďovací pláže jednotek ANZAC v roce 1915 na Gallipoli, jedna z problematických hranic Turecko - Řecko, tranzit severním Řeckem do Soluně, pokud nám to čas dovolí (podle průjezdu již zmíněné hranice) pokračovat až do Makedonie.
Naloďování v Canakkale.
Na trajektu, to červené je naše.
Trajekt se nepotopil a my jsme opět na našem starém kontinentu. Z Ecebatu, tak se jmenuje turecké město na evropské části, vyrážíme směrem na vyloďovací pláž jednotek ANZAC. Poloostrov Gallipoli (turecky Gelibolu) je dosud připomínkou krvavých bitev rvní světové války. Nachází se tady bitevní pole a válečné hřbitovy. Tyto pozůstatky bojů jsou rozeseté všude kolem a velká část poloostrova byla z tohoto důvodu vyhlášena národním historickým parkem. Jsou připomínkou urputné zákopové války, která zde probíhala roku 1915. Černým dnem se dá nazvat 25. duben 1915. Den, kdy přistáli první vojáci jednotek ANZAC (na které se mimo britských a francouzských spojeneckých jednotek podílely i kontingenty z Indie, Austrálie a Nového Zélandu o celkové síle kolem 16 divizí).
V lednu 1916 byla tato neúspěšná operace ukončena. Jako důvod neúspěchu se uvádí neschopnost vojenského vedení, taktické chyby, nezkušenost na akci se podílejících jednotek, zastaralá výzbroj (včetně bitevních lodí) a naprostý nedostatek munice. Některé prameny se zmiňují o 131 tisících padlých a 262 tisících zraněných, jiné hovoří o celkových ztrátách 214 tisíc jen na straně spojeneckých armád. Jediným úspěchem celé operace byla skutečnost, že tato jednoroční bitva vázala silné turecké armádní svazy, které tak nemohly zasáhnout do bojů na ruské frontě.
Jeden z vojenských hřbitovů jednotek ANZAC.
Vyloďovací pláž.
A tyto kopečky měli během pár dnů dobýt.
Míříme přes poloostrov Gallipoli směrem k řecké hranici, sice máme cestou po čtyřproudé kvalitní silnici několikrát zpestření v podobě stáda koz a ovcí na vozovce, pravděpodobně abych za volantem neusínal. A je tu obávaná hranice. Kamarád tu před měsícem čekal 5 hodin. Světe, div se, dnes zde není ani noha. Turci nám dávají razítko, z počítače si vymažou naši SPZ, protože jsme právě opustili Turecko a našeho opla jsme zde nenechali a můžeme jet. Přijíždíme k hraniční řece, kde na turecké straně je dvojtý plot včetně ostnatého drátu, na mostě přesně uprostřed má kukaň turecký voják a hned za polovinou řecký. Šok nás má teprve čekat.
Ano, vidíte na fotografii správně. Ohromná betonová vana plná šíleně páchnoucí tekutiny, kterou musím projet. Asi desinfekce, abychom do civilizovaného Řecka nepřivezli nějaké ty turecké breberky. Řecký celník je samá sranda, pasy nechce vidět a jen se zeptá, kam máme namířeno.
Hned za celnicí najíždíme na novou dálnici, která vede až do Soluně. Je opravdu luxusní, Řekové nijak nešetřili na dopravním značení. Vždy jsou za sebou dvě cedule, jedna latinkou, druhá cyrilicí. I další značení nemá v Evropě obdoby. Nejprve omezení rychlosti na 80 kilometrů a hned značka pozor dobytek. A pozor, není to tam jen pro parádu. Dvakrát musím úplně zastavit před pobíhajícími stračenami. Jinak na celé trase není jediná čerpací stanice, to Řekové vymysleli tak, že před větším městem, jako je třeba Kavala, je u sjezdu ještě cedule pumpy a vzdálenost v km.
V celém severním Řecku je sice minimum keší, ale jsou na místech, která stojí za to navštívit. Asi po hodině jízdy sjíždíme k první ze tří keší, které jsou podél této nové dálnice.
Zřícenina hradu Castlevania, kde máme mimochodem STF.
Via Egnatia, (řecky: Εγνατία Οδός) byla starověká římská silnice vybudovaná ve 2. století př. n. l. Procházela římskými provinciemi Illyria, Macedonia a Thracia na území dnešních států Albánie, Makedonie, Řecka a evropské části Turecka. Byla pojmenována podle makedonského prokonzula Gnaea Egnatia.
Zde potěšila
i velikost keše.
A do třetice Lion Amphipolis,
který byl postaven ve 3. a 2. století před naším letopočtem.
A je čas na večeři.
Kolem 20. hodiny přijíždíme do Soluně
a pokračujeme dál
na hranici s Makedonií...
... kterou ve 21:00, tedy ve 20:00 (změna časového pásma) přecházíme.
Důležité: hned na hranicích si vyměňte peníze, na dálnici směr Skopje se platí třikrát mýto, ale berou pouze ten jejich hadr, jinak se stav bankovek nedá nazvat, Makedonský denár. Byl jsem svědkem toho, že německý turista hned na první mýtnici neměl denáry a chtěl platit eurem, tak ho obsluha dál nepustila. Přijela policie a prováděla směnu eura za denáry, kurz radši nechci znát, ale podle gestikulace turisty byl v uvozovkách asi hodně výhodný.
Cesta do Skopje trvá necelé dvě hodiny, celou cestu jedu v levém jízdním pruhu, v pravém je dost často pomalu se ploužící a vůbec neosvětlený vůz tažený koněm nebo oslem. Cestou zastavujeme u motelu Skopje na dálnici, ale cena za noc 80 eur je hodně vysoká, pokračujeme až do hlavního města Skopje, kde se ubytujeme za 35 eur.